Recept nejen na vánoce Houbový kuba

1-2 hrsti sušených hub, 2 lžíce oleje nebo másla, 1 cibule, 250 g trhaných krupek, sůl, pepř, 4 stroužky česneku

Houby necháme přes noc ve vodě nabobtnat, nasekáme a podusíme na osmahnuté cibulce doměkka. Mezitím v osolené vodě uvaříme trhané krupky, scedíme je a vmícháme k nim dušené houby. Osolíme, opepříme, přidáme rozetřený česnek a dobře promícháme. Do pekáče vymazaného rozpuštěným tukem rozprostřeme připravenou směs krupek s houbami a v předem vyhřáté troubě upečeme.

Kuchyňka Zdeněk, Nastal nám den veselý… Adventní a vánoční zvyky na Kladensku a Slánsku, Okresní muzeum Kladno, Kladno 2000.

vypadal štědrovečerní stůl v obcích na Kladensku

Koncem 19. století řada malokyšických rodin byla závislá na mzdě svých otců, kteří pracovali„v uhelně“, tedy v podzemí některé z kladenských šachet. Hornické rodiny bývaly zpravidla čtyř i vícečlenné a obecně lze uvést, že se jejich měsíční „hornický“ příjem pohyboval v rozmezí 20-35 zl. Členové rodin si proto museli k živobytí, k zajištění vlastní obživy, „přilepšovat“ dalšími podpůrnými činnostmi (např. vedlejší zemědělskou činností na vlastním nebo propachtovaném poli, chovem slepic, husí, králíků, koz, pěstováním zeleniny a ovoce apod.) Takovýto druh rodin povětšině stejně živořil a neustále zápasil o zajištění životního minima, o zajištění nejnutnější výživy.

Podívejme se, jak v těchto hornických rodinách, žijících v obcích na Kladensku, tedy i v naší obci, vypadal štědrovečerní stůl: O vánočních svátcích se na Štědrý den držel v poledne půst, kdy se dětem říkalo, že je to pro to, aby viděly zlaté prasátko. Pro dospělé se vařila krupicová kaše, nebo mlékem svařené vdolky, s medem nebo syrobem (hustým cukerným sirupem), které byly známy pod místním jménem „piskorky“. Štědrovečerní večeře začínala polévkou, obyčejně hrachovou, potom se jedl „kuba“, tradiční české štědrovečerní jídlo, které tu bylo svou kvalitou skutečně jídlem svátečním (muselo se hodně omastit); v některých rodinách se dělal i králík na černo (ve sladké omáčce). Po večeři pili všichni čaj, k vánočce a jablkovému závinu. Vánočky se pekly obvykle až na Štědrý den, aby vydržely přes svátky. V našich podmínkách není prokázáno, zda každý člen rodiny měl svou vánočku, se kterou si o svátcích hospodařil. (Poznámka: Marně bychom v té době na zdejším štědrovečerním stole hledali dnes již tradičního kapra. Ten se jedl na Štědrý den jen ve skutečně bohatých rodinách, tedy zaručeně ne v rodinách hornických.)

Ještě si uveďme, že na Boží hod vánoční se někde vařilo i hovězí maso s játrovou nebo cibulovou omáčkou, kde měli možnost, ale v malokyšických podmínkách asi výjimečně, také maso vepřové, popř. se dozlatova pekla i husa. Zvláštní vánoční drobné pečivo se v hornických rodinách v tomto období nedělalo, protože už samo sváteční vánoční jídlo bylo dost velkou zátěží pro rodinný rozpočet.

Zpracováno podle knihy Olgy Skalníkové a kol., KLADENSKO život a kultura lidu v průmyslové oblasti, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1959.

Miroslav Oliverius

Půjčovna stavebních strojů Mělník – DEK stavebniny

Půjčovna stavebních strojů Mělník – DEK stavebniny. Pokud stavíte nemusíte si všechno vybavení a nářadí, které budete potřebovat na stavbě hned kupovat. Existují půjčovny, kde najdete mnoho nejčastěji používaného nářadí a přístrojů na stavbu. DEK stavebniny na Mělníku má dosti nářadí, které můžete na stavbě potřebovat.

Exkluzivně v DEK Půjčovně naleznete bourací kladivo HILTI TE 2000-AVR. Nové bourací kladivo hmotnosti 14,5 kg překvapí pracovním výkonem výrazně těžších kladiv. Troufne si porovnání i s mnohými bouracími kladivy kategorie 30 kg. Jeho uplatnění proto najdete nejčastěji při bourání na úrovni podlahy. Kladivo je napájeno ze sítě 230 V a lze ho osadit běžnými bouracími nástroji jako je špičák, sekáč nebo dalšími variantami těchto nástrojů s upínáním TE-SP. Součástí pronájmu bourací kladiva HILTI TE 2000-AVR je pohodlný transportní vozík.

DEK stavebniny – stavebniny založené v roce 1993 jsou jedním z předních prodejců na trhu stavebnin. Síť stavebnin čítá téměř osm desítek prodejen s unikátním systémem odbavení zákazníků, širokou nabídkou služeb a profesionálním technickým poradenstvím.

Stavebniny DEK Mělník

Na stránkách www.dek.cz lze nakupovat stavební materiály, nářadí a doplňky ze sortimentu společnosti Stavebniny DEK a.s. Zároveň je možné si rezervovat a půjčovat stavební stroje a nářadí.

Podmínkou pro nákup je výběr pobočky, prostřednictvím které se nákup bude realizovat. V našem internetovém obchodě může nakupovat podnikající i nepodnikající osoba. Vždy je nutné přihlášení, případně nová registrace nakupujícího.

Děláme vše pro to, abyste v našem internetovém obchodě nakupovali rádi.

Věříme, že se nám to v kombinaci našich služeb, kvalitního zboží, nízkých cen a profesionální technické podpory daří k vaší plné spokojenosti.

Přejeme vám příjemné nakupování.

Tým ESHOP Stavebnin DEK.

Obchodní údaje: 
Stavebniny DEK a.s., se sídlem Tiskařská 257/10, Praha 10 – Malešice, 108 00, IČ: 03748600, zapsaná v obchodním rejstříku v oddíle B, vložka 20412 vedená u Městského soudu v Praze.

Zákaznické centrum e-shop: 
Telefon: 510 000 100
E-mail: eshop@dek.cz

získávání cukru

získávání cukru
V současnosti se cukr vyrábí především z cukrové třtiny a cukrové řepy. tyto
plodiny jsou jedinečné svým velmi vysokým obsahem sacharózy. Stéblo cukrové třtiny obsahuje přibližně 14% cukru a cukrová řepa přibližně 16%. Rozdílný původ není v konečném produktu – bílém rafinovaném cukru, vůbec znatelný, neboť se v obou případech jedná o téměř čistou sacharózu. Oba typy mají stejnou chuť, vůni i vlastnosti.
Sacharóza se získává z cukrové třtiny iz cukrové řepy velmi podobnými procesy,
přičemž nedochází ke změně jejího chemického složení (Gudoshnikov et al. 2004).

Cukrová třtina se vysazuje v 4-7 ročních intervalech, ze stébel vyrůstají každý rok nové výhonky, v nichž však časem obsah cukru klesá. Ačkoli pěstování a převoz třtiny se postupně výrazně mechanizovali, sklizeň – vysekávání třtiny, je často ještě prováděn ručně. V Brazílii se ručně sbírají až dvě třetiny třtiny, na Mauriciu téměř celá úroda, protože přístupu techniky brání nevhodný terén. po
seříznutí třtiny se v ní rychle snižuje obsah cukru, proto musí být v krátkém čase
zpracována v mlýně. Z třtiny se rozemletím a lisováním získává sladká šťáva, která se vaří dohusta, dokud nezačne krystalizovat. Odstředěním se vzniklé krystalky separují, čímž vzniká surový cukr. Tyto procesy se odehrávají v mlýně na cukrovou třtinu, k dalším výrobním krokem slouží rafinerie cukru. Zde se surový cukr dále čistí a filtruje od jakýchkoliv rostlinných zbytků a zbarvení. V poslední fázi se cukr krystalizuje, suší a balí.
Cukrová řepa je jednoletá rostlina, obvykle se každé tři roky střídá s pšenicí nebo
ječmenem. Sklizeň řepy je plně mechanizovaný. Její zpracování a celé odehrává v cukrovaru a od třtiny se liší jen v počátku procesu – kořen řepy je po umytí rozřezán na malé nudle, které, ponořené v horké vodě, vytvoří sladkou šťávu. Ta se následně čistí, filtruje, koncentruje (krystalizuje) a suší, podobně jako u třtinového cukru. Při výrobě řepného cukru chybí stádium surového cukru, všechen surový cukr je tedy cukr třtinový.
Různé druhy cukru (hnědý, např. Turbinado, Demerara nebo muscovado, bílý krystalový, práškový …) jsou výsledkem různých stádií zpracování a dalších úprav cukru. například hnědý cukr se vyrábí buď přímo krystalická sladkého melasového sirupu nebo obalením bílého krystalového cukru vrstvou melasy. Jednotlivé druhy cukru se liší zejména v chuti a vlastnostech využívaných při vaření a pečení, případně uchovávání potravin (The Sugar Association 2007). K přímé i nepřímé spotřebě se využívají i sladké sirupy různých druhů, vyráběné ze sladké melasy, vznikající ještě před odebráním sacharózy.

Cukr z cukrové řepy

V roce 1747 objevil německý vědec Andreas Sigismund Marggraf sacharózu v
kořene cukrové řepy a způsob jejího získávání. Všeobecná dostupnost třtinového cukru však způsobila, že využití objevu pro výrobu cukru získalo význam až o 50 let později.
Marggrafov vynález uvedl do praxe až jeho žák Francois Charles Achard, který v r. 1802 založil v německé říši první rafinerii řepného cukru (Antonín 2006). během napoleonských válek v důsledku britského embarga a nevole samotného Napoleona podporovat britských obchodníků dovážejících cukr z Karibiku se v Evropě rozvinul cukrovarnický průmysl zpracovávající cukrovou řepu, založený na lepší technice a tím s menší náročností na pracovní sílu.
Rafinérie cukru z řepy se však nestihli dostatečně rozšířit, neboť po porážce Napoleona trh opět zaplavil levný třtinový cukr z Karibiku. Od r. 1815 se vyvíjel řepný cukrovarnický průmysl ve Francii, na německém území, v Rusku, iv jiných zemích jen s významnou státní podporou. V r. 1851 se podíl spotřebovaného domácího cukru ve Velké Británii vyrovnal zahraničnímu (Hobhouse 1999). Odhaduje se, že v 80. letech 19. st. se z řepy vyrábělo stejné množství cukru jako z třtiny, avšak především pro domácí spotřebu, takže mezinárodnímu obchodu nadále dominoval třtinový cukr.
První světová válka snížila produkci řepného cukru na minimum. Dusík, hnojivo
využívané při pěstování cukrové řepy, byl potřebný při výrobě střeliva a problémem byl i nedostatek pracovníků. Pokles evropské výroby přinesl vzrůst ceny kubánského cukru až o 600%. Nový rozvoj výroby řepného cukru nastal až kolem r. 1930 (Antonín 2006).

Pěstování cukrové třtiny a otrokářství

otrokářství
Pěstování cukrové třtiny bylo od počátku velmi náročné na pracovní sílu, a to hlavně v obdobích přípravy polí a výsadby, při čištění polí od plevele, dokud třtina nebyla dost velká, aby ji už plevel nepřerostla, a pak při sklizni po 15-18 měsících od výsadby a pak každý rok. Obsah sacharózy v třtině (prvotní zájem výrobců cukru) se postupně snižoval a po 3 až 4 letech bylo třeba vysadit třtinu nanovo. monokultura cukrové třtiny vyčerpávala půdu, využíval proto úhorní systém a v sušších oblastech pěstování třtiny záviselo na zavlažování. Seříznutou třtinu dělníci přepravily do mlýnů, kde z ní byla v lisech vytlačována sladká šťáva. Aby se zvrátilo působení enzymů ve šťávě, které po seříznutí třtiny začali sacharózu rozkládat, musela se třtinová šťáva do 16 až 24 hodin převařit. Ani neustálé zlepšování technologických postupů pěstování, přepravy a zpracování třtiny neubralo tradiční výrobě cukru na vysoké náročnosti, co se vstupních nákladů týká – mezi ně patří zejména půda, zařízení na lisování třtiny a vaření sirupu, palivo, zvířata na převoz a pohon a samozřejmě lidská pracovní síla, a ubytování a potraviny pro dělníky a zvířata.
Vysoké investice do infrastruktury výroby cukru předpokládali určitý minimální objem výroby, aby byla rentabilní. Odkdy se z cukru v Evropě stal komerční zboží (zač. 14. st.), a malé rodinné farmy pěstující cukrovou třtinu začaly přeorientuje na pěstování ve velkém, otázka pracovní síly se stávala stále palčivější. Ve druhé polovině 13. st. začali maurská kupci dovážet na pobřeží Středozemního moře černých otroků z Guineje. Začátkem 15. st. již byly afričtí otroci běžně rozšíření v celé oblasti
Středozemního moře. Ačkoli zpočátku zastávali relativně dobré pozice domácích sluhů, jejich uplatnění ve výrobě a na polích (zejména na třtinových a rýžových polích v jižním Španělsku a na prvních velkých třtinových plantážích na Ostrově sv. Tomáše) prudce vzrostlo s jejich zvýšenou dostupností, o kterou se postarali Portugalci. Právě oni, dobývající západní pobřeží Afriky, položili do poloviny 16. st. pevné základy tohoto výnosného obchodu. „Bez cukru by“, podle Macinnisa (2002: 35), „možná býval obchod s otroky existoval pouze v malém rozsahu; s cukrem však byl obchod s otroky hnací silou evropského obchodu a rozvoje „.
Do milionových rozměrů přerostl obchod s africkými otroky po jejich uvedení na
španělské třtinové plantáže v oblasti Karibiku. Domácí obyvatelé nezvládali nápor těžké práce, do které jejich nutili evropští kolonizátoři a masově umírali následkem epidemií dovezených nemocí. První černí otroci byli přivezeni na ostrovy Západní Indie začátkem 16.st., do Brazílie dorazila první zásilka otroků v r. 1538.
Cukr měnil svět a způsoboval mnohé potíže, „… přinášel bohatství, způsoboval
povstání, bitvy a krveprolití, budoval a rozbíjel říše, vedl k zotročení a smrti
milionů a současně k přemisťování lidských mas po světě, odvedením 20 miliónů
Afričanů do Amerik, Japonců a Číňanů na Havaj, Indů do Západní Indie, Pacifiku,
na Mauricius a do Natalu v Jižní Africe, a tichomořských ostrovanů do Austrálie … “
Podrobný popis trojúhelníkového obchodu s otroky mezi Evropou, Afrikou a Amerikou nabízí ve své práci Hobhouse (1999). Za hlavní příčinu zániku otrokářského systému v první polovině 19. st. nepovažuje jeho nehumánnost (založenou na obecně přijímaném přesvědčeni o méněcennosti černé rasy a týkající se nejen černých otroků ale také bílých nájemních dělníků), ale mizející rentabilitu a snižování ekonomických zisků z tohoto obchodu.

Hospodářství Německa

Německo je relativně chudé na suroviny, jeho hospodářství je zaměřeno především na průmysl a služby. Velké plochy země jsou zemědělsky využívané, ačkoli v zemědělství pracuje pouze 2 – 3% z celkového počtu zaměstnanců. Německo je s hrubým domácím produktem s velikostí 2,2 bilionu eur třetím největším národním hospodářstvím světa. Navíc je Německo největším exportérem světa.

Životní úrovní vyjádřenou Indexem lidského rozvoje je Německo na 19. místě světového žebříčku. Podle HDP na obyvatele je Německo mezi zeměmi EU na 11. místě. Toho času je německé hospodářství charakterizované relativně nízkým meziročním růstem. Tyto problémy jsou především důsledkem stagnujícího domácí poptávky. Naopak v zahraničním obchodě je Německo velmi úspěšné.

Hlavní směry hospodářství v České republice

Zemědělská výroba v České republice téměř pokrývá domácí spotřebu. V České republice se pěstuje hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele a vinohradnictví. Významným produktem a i exportním zbožím je pivo. Základem živočišné výroby je chov krav, prasat a drůbeže, dále včelařství a chov sladkovodních ryb (zejména kaprů). Základem energetiky jsou uhelné a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, oblast Brna, oblast Ostravy a Plzně. Mezi důležité odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Tahounem vývozu je automobilový průmysl.

Cukr v Evropě

Výrobu cukru přinesli do západní Evropy jako první Arabi (po obsazení Pyrenejského poloostrova v 8. st.). Cukr do Evropy přinášely i navrátilci z křížových výprav ve Svaté Zemi a začátkem 12. st. založili křižáci pěstování třtiny a výrobu cukru na palestinském pobřeží. Jak vzácný produkt byl cukr zpočátku využíván především v medicíně, na zpříjemnění chuti hořkých léčivých bylinek. jak potravinové sladidlo se do té doby od Indie po severní Evropu používal hlavně med, který byl spolu s medovinou součástí jídelníčku privilegovanějších vrstev. Cukru ustoupil až v 15. st., Ale například v Rusku až v 19. st. s nástupem rafinování cukrové řepy. Sladidly menším rozsahu byly hlavně fíkové, datlové a hroznové sirupy, javorový sirup, sirup z cukrové třtiny a sorghum.
Komerční charakter nabyla výroba cukru až po získání Kréty Benátkami v r. 1204. Benátky se staly hlavním distribučním centrem evropského trhu s cukrem a obchod ovládali italští bankéři. Od konce 13. st. zásobovala oblast Středomoří cukrem celou Evropu i Střední Východ a v 14. st. se hlavními produkčními oblastmi staly Kypr, Kréta a středomořské pobřeží Španělska a severní Afriky. první záznam o komerčním dovozu cukru do Anglie uvádí rok 1319, a například do Švédska byl první cukr přivezen v r. 1390. Nadále však cukr zůstával drahou a luxusní komoditou.
V průběhu 15. st. Portugalci rozšířily pěstování cukrové třtiny a výrobu cukru na
nově získané ostrovy v Atlantiku: Madeiru, Kanárské ostrovy a Ostrov sv. Tomáše. do konce století bylo na Madeiře kolem 80 mlýnů na cukrovou třtinu a cukr z Madeiry byl již dostupný po celé Evropě. V Benátkách, Boloni a v Antverpách byly vybudovány cukrovary na rafinaci dovezeného surového cukru. Na dlouhé cestě přes moře ve vlhkém prostředí by lepkavé krystalky cukru spojily do pevné hmoty, proto byla rafinace cukru blízko konečnému spotřebiteli nezbytná pro poskytování vysoké kvality (například Austrálie, kde se třtina začala úspěšně pěstovat na cukr až v 2. pol. 19. st., měla cukrovar již 20 let předtím).
V r. 1516 obsadili Turci Sýrii a v průběhu 16. st. postupně zabíraly Kypr, Krétu, Egypt, oblast Egejského moře a velkou část pobřeží severní Afriky. O obchod s cukrem neměly zájem, ve Středomoří nastal jeho úpadek, a ceny cukru prudce vzrostly (do konce století až na čtyřnásobek). Jediným významným producentem cukru v Evropě v r. 1600 zůstalo Španělsko. Rostoucí poptávka po cukru a jeho vysoká cena podnítily prudký rozvoj cukrového průmyslu v Novém světě – v Brazílii a Karibiku.