Pěstování cukrové třtiny a otrokářství

otrokářství
Pěstování cukrové třtiny bylo od počátku velmi náročné na pracovní sílu, a to hlavně v obdobích přípravy polí a výsadby, při čištění polí od plevele, dokud třtina nebyla dost velká, aby ji už plevel nepřerostla, a pak při sklizni po 15-18 měsících od výsadby a pak každý rok. Obsah sacharózy v třtině (prvotní zájem výrobců cukru) se postupně snižoval a po 3 až 4 letech bylo třeba vysadit třtinu nanovo. monokultura cukrové třtiny vyčerpávala půdu, využíval proto úhorní systém a v sušších oblastech pěstování třtiny záviselo na zavlažování. Seříznutou třtinu dělníci přepravily do mlýnů, kde z ní byla v lisech vytlačována sladká šťáva. Aby se zvrátilo působení enzymů ve šťávě, které po seříznutí třtiny začali sacharózu rozkládat, musela se třtinová šťáva do 16 až 24 hodin převařit. Ani neustálé zlepšování technologických postupů pěstování, přepravy a zpracování třtiny neubralo tradiční výrobě cukru na vysoké náročnosti, co se vstupních nákladů týká – mezi ně patří zejména půda, zařízení na lisování třtiny a vaření sirupu, palivo, zvířata na převoz a pohon a samozřejmě lidská pracovní síla, a ubytování a potraviny pro dělníky a zvířata.
Vysoké investice do infrastruktury výroby cukru předpokládali určitý minimální objem výroby, aby byla rentabilní. Odkdy se z cukru v Evropě stal komerční zboží (zač. 14. st.), a malé rodinné farmy pěstující cukrovou třtinu začaly přeorientuje na pěstování ve velkém, otázka pracovní síly se stávala stále palčivější. Ve druhé polovině 13. st. začali maurská kupci dovážet na pobřeží Středozemního moře černých otroků z Guineje. Začátkem 15. st. již byly afričtí otroci běžně rozšíření v celé oblasti
Středozemního moře. Ačkoli zpočátku zastávali relativně dobré pozice domácích sluhů, jejich uplatnění ve výrobě a na polích (zejména na třtinových a rýžových polích v jižním Španělsku a na prvních velkých třtinových plantážích na Ostrově sv. Tomáše) prudce vzrostlo s jejich zvýšenou dostupností, o kterou se postarali Portugalci. Právě oni, dobývající západní pobřeží Afriky, položili do poloviny 16. st. pevné základy tohoto výnosného obchodu. „Bez cukru by“, podle Macinnisa (2002: 35), „možná býval obchod s otroky existoval pouze v malém rozsahu; s cukrem však byl obchod s otroky hnací silou evropského obchodu a rozvoje „.
Do milionových rozměrů přerostl obchod s africkými otroky po jejich uvedení na
španělské třtinové plantáže v oblasti Karibiku. Domácí obyvatelé nezvládali nápor těžké práce, do které jejich nutili evropští kolonizátoři a masově umírali následkem epidemií dovezených nemocí. První černí otroci byli přivezeni na ostrovy Západní Indie začátkem 16.st., do Brazílie dorazila první zásilka otroků v r. 1538.
Cukr měnil svět a způsoboval mnohé potíže, „… přinášel bohatství, způsoboval
povstání, bitvy a krveprolití, budoval a rozbíjel říše, vedl k zotročení a smrti
milionů a současně k přemisťování lidských mas po světě, odvedením 20 miliónů
Afričanů do Amerik, Japonců a Číňanů na Havaj, Indů do Západní Indie, Pacifiku,
na Mauricius a do Natalu v Jižní Africe, a tichomořských ostrovanů do Austrálie … “
Podrobný popis trojúhelníkového obchodu s otroky mezi Evropou, Afrikou a Amerikou nabízí ve své práci Hobhouse (1999). Za hlavní příčinu zániku otrokářského systému v první polovině 19. st. nepovažuje jeho nehumánnost (založenou na obecně přijímaném přesvědčeni o méněcennosti černé rasy a týkající se nejen černých otroků ale také bílých nájemních dělníků), ale mizející rentabilitu a snižování ekonomických zisků z tohoto obchodu.