Dopady a následky globálního agro-potravinového systému

Dopady a následky globálního agro-potravinového systému Globalizace agro-potravinového systému znamenala hluboký zásah do tradičních výrobních vzorců a nese s sebou rozsáhlé ekonomické, sociální a environmentální
důsledky, nejen co se týče výroby zemědělských komodit, ale i zpracování
potravin, jejich balení, distribuce a spotřeby. Reakce konzumentů na globální agropotravinový systém vyúsťují do vzniku spotřebitelských alternativ, popsaných v předchozím textu. Následující řádky věnují pozornost opačnému konci systému
– jeho produkční části.
Niles a Roff (2008) konstatují, že negativní ekologické a sociální následky
produktivistického zemědělství jsou široce dokumentovány a že „klasický argument pro zvyšování rozsahu a intenzity výroby za účelem poskytnout více a levnějšího jídla již není dostatečně přesvědčivý – ačkoli může znovu vyplavat na povrch s pokračujícím nárůstem cen potravin „(ibid: 4).
Současná globální produkce a distribuce potravin narušuje životní prostředí nadměrným využíváním přírodních ekosystémů, využíváním chemických hnojiv, pesticidů, herbicidů, nákladnou přepravou vysokohodnotných potravin na obrovské vzdálenosti.
Rostoucí snahy o genetickou modifikaci semen, rostlin a zvířat jsou jakoby hnané snahou „Patentovat život“ (Dicken 2007). Farmáři, kteří ovládali způsoby vhodného zacházení s komplexními ekosystémy, jsou ve velkých agro-podnicích nahrazování manažery, kteří sice rozumí ekonomickým procesem, ale ne přírodním (Tansey a Worsley 1995). Nástup environmentalismu v sociálních vědách upozornil agro-potravinového výzkumu na přírodu jako aktivní faktor v utváření systému a vyvolal potřebu obnovení spojení mezi potravinami a přírodou (Reconnecting food and nature; Winter 2003).
Produkce potravin pro světový trh vyžaduje obrovské kapitálové investice. koncentrace moci nad trhem v rukou TNCS „vytváří vážné problémy, jakož i možnosti, pro dodavatelů potravin, kteří se stávají stále více uzavření uvnitř (nebo vyřazení ven z) nadnárodních agro-potravinových produkčních sítí „(Dicken 2007: 348). Zatímco ceny zpracovaných potravin se neúměrně zvyšují, ceny zemědělských produktů jsou neustále tlačeny dolů a to přesto, že zemědělství je nejrizikovější ze všech složek agro-potravinového systému (zejména závislostí na počasí, rizikem potravinových hrozeb jakými jsou například nákazy chovných zvířat apod.). výrazné cenové fluktuace přinášejí drobným rolníkům zadlužení a bankroty (Tansey a Worsley 1995). Farmy vlastněné zahraničními vlastníky a velké komerční farmy vytlačují
z exportního trhu menších pěstitelů. Domácí supermarkety omezují počet
10 spolehlivých dodavatelů, menší rolníci nemají dost peněz na dosažení standardů kvality a spolehlivosti (zavlažování, skleníky, kamiony, chladírny, balení) (FAO 2004).
Zapojení farem do globálního průmyslového agro-potravinového systému je velmi nerovnoměrné, velká část produkce je koncentrovaná v malém počtu velkých farem a zbylá většina stojí stále mimo těchto vztahů, neboť má jen omezenou, lokální produkci (Whatmore 2002). Katalyzátorem vzniku velkých specializovaných agropotravinových produkčních prostorů byly (a stále jsou) vhodné přírodní podmínky související s místní geografií, historie oblasti a socio-kulturní instituce a praktiky (Dicken 2007). Současný význam malých místních farem spočívá v tom, že vedle tradičních samozásobitelské vzorcích výroby se právě v této formě projevují nové trendy zemědělské a potravinové výroby spojené s environmentálními, regionálními politickými, sociálními a kulturními ohledy (Whatmore 2002).
Navzdory vysoké úrovni mechanizace ve výrobě potravin pro světový trh je pro
potravinářský průmysl, podobně jako i pro zemědělství, typická sezónní práce
a s ní spojené výrazné sezónní výkyvy zaměstnanosti. A protože nabídka pracovní síly vysoko přesahuje poptávka, výsledkem je zneužívání dělníků na dlouhé pracovní doby za nízkou mzdu (Dicken 2007).
Každý člověk jídlo spotřebovává a úloha každého jednotlivce v stále více globalizovaném potravinovém systému neustále narůstá. Máme stále větší možnost volby mezi masovou produkcí a alternativními způsoby. Každý může přispět k upravení současného způsobu fungování potravinového systému. Největší odpovědnost a moc však leží v rukou legislativy, která musí pružně reagovat na změny v systému. změny chování aktérů potravinového systému vyžadují změnu ekonomických a politických regulací a opatření tak, aby zajistily „bezpečnou, jistou, dostatečnou, udržitelnou a výživnou stravu pro všechny rovnoměrně „(Tansey a Worsley 1995: 5).