Cukr z cukrové řepy

V roce 1747 objevil německý vědec Andreas Sigismund Marggraf sacharózu v
kořene cukrové řepy a způsob jejího získávání. Všeobecná dostupnost třtinového cukru však způsobila, že využití objevu pro výrobu cukru získalo význam až o 50 let později.
Marggrafov vynález uvedl do praxe až jeho žák Francois Charles Achard, který v r. 1802 založil v německé říši první rafinerii řepného cukru (Antonín 2006). během napoleonských válek v důsledku britského embarga a nevole samotného Napoleona podporovat britských obchodníků dovážejících cukr z Karibiku se v Evropě rozvinul cukrovarnický průmysl zpracovávající cukrovou řepu, založený na lepší technice a tím s menší náročností na pracovní sílu.
Rafinérie cukru z řepy se však nestihli dostatečně rozšířit, neboť po porážce Napoleona trh opět zaplavil levný třtinový cukr z Karibiku. Od r. 1815 se vyvíjel řepný cukrovarnický průmysl ve Francii, na německém území, v Rusku, iv jiných zemích jen s významnou státní podporou. V r. 1851 se podíl spotřebovaného domácího cukru ve Velké Británii vyrovnal zahraničnímu (Hobhouse 1999). Odhaduje se, že v 80. letech 19. st. se z řepy vyrábělo stejné množství cukru jako z třtiny, avšak především pro domácí spotřebu, takže mezinárodnímu obchodu nadále dominoval třtinový cukr.
První světová válka snížila produkci řepného cukru na minimum. Dusík, hnojivo
využívané při pěstování cukrové řepy, byl potřebný při výrobě střeliva a problémem byl i nedostatek pracovníků. Pokles evropské výroby přinesl vzrůst ceny kubánského cukru až o 600%. Nový rozvoj výroby řepného cukru nastal až kolem r. 1930 (Antonín 2006).